Nacházíme se v době éry postcyberpunku.

Na Zemi se po desetiletích společenských a technologických turbulencí ustálil křehký, ale funkční řád. Velké války utichly ne proto, že by zmizely konflikty, ale protože jsme je přesunuli jinam. Soupeření nadnárodních megakorporací probíhá ve vesmíru o infrastrukturu, logistické sítě a přístup k právům na těžbu vzácných vesmírných zdrojů. Naše základní potřeby jsou zajištěny, města jsou bezpečná, technologicky dokonalá, čistá a hustě propojená. Náš život je organizovaný, předvídatelný a v mnoha částech světa i překvapivě klidný.

Pod povrchem stability ale probíhá zásadní posun naší civilizace.

Planeta Země už pro nás není hlavním zdrojem bohatství. Skutečné suroviny k nám proudí z orbitálních struktur a hlubokého vesmíru. Asteroidy systematicky rozebíráme pomocí automatizovaných flotil, měsíční a Lagrangeovy stanice nám slouží jako zpracovatelská centra a meziplanetární koridory tvoří páteř naší ekonomiky. Tím se zásadně proměnila geopolitika. Místo kontinentálních hranic dnes rozhodují přístupové zóny k těžebním trasám na orbitu, kontrola startovacích slotů a provoz infrastruktury, která nás spojuje s vesmírem. Moc už nespočívá v držení území, ale více záleží na tom, kdo dokáže řídit tok materiálu, energie a dat.

A s hojností přišla i proměna hodnot.

V ekonomice, kde máme materiálu i energie dostatek, ztratily peníze význam. Novou měnou se pro nás stalo vědomí samotné. Za přístup k jedinečným surovinám, exkluzivním datovým tokům nebo prioritním energetickým kapacitám platíme vlastními myšlenkami, vzpomínkami, zkušenostmi a sny. Naši paměť ukládáme, sdílíme a obchodujeme s ní. Naše prožitky mají cenu, naše identita má hodnotu. Každý z nás je nositelem kapitálu, který nelze vytěžit v žádném asteroidovém pásu.

Moje budoucnost se rozlévá mezi Zemí, orbitem a temnotou hlubokého vesmíru. Má mysl se stala posledním prostorem skutečného nedostatku, a tím i posledním místem, kde má hodnota ještě váhu. Jak moc se science fiction filmy mohou mýlit?