Filmový festival Future Gate nabídl ve svém letošním programu i pásmo krátkých filmů. A nemám teď na mysli soutěžní blok studentských sci-fi kraťasů, ale blok, který sestavovalo iShorts, které se na krátké filmy již několik let specializuje. V tomto článku se tedy podíváme na to, jaké filmy letošní blok přinesl, které jsou dle mého názoru nejzajímavější a které je určitě dobré dohnat na nějaké další přehlídce či on-line.
Projekci otevírá desetiminutový film Cell (2018) britského režiséra Paula Holbrooka. To je podle dostupných informací již zavedený tvůrce (na čsfd ani letterboxd o něm moc nenajdete, nejvíce informací v tomto případě poskytuje imdb), který se zaměřuje na tvorbu žánrových krátkometrážních a televizních projektů. V tomto svém filmu z roku 2018 nás zavede do tajemného nacistického vězení, kde se potkávají dva vězni. Jenže tu nic není tak, jak to vypadá. Na začátek bych rád připomněl, že nacisté bývají velmi oblíbeným námětem, pročež by nás to mohlo trochu odrazovat. Pravdou ale je, že zde autoři své dva hrdiny vystaví zajímavému rozhodnutí, a proto se domnívám, že to výše zmíněné nacistické klišé (které se zde navíc objeví jen okrajově) se dá celkem snadno odpustit. Ve finále si myslím, že by to sneslo trochu delší expozici, ale i takto je to jasný důkaz, že se na jednoduchém problému dá postavit efektivní kraťas, který, jak si lze dohledat, sbírá ocenění na festivalech po celém světě.
Jestliže mě první film tolik nechytl, u druhého mohu říct přesný opak. Novozélandský sci-fi western The Ballad of Maddog Quinn (2022) je vynikající fúzí dvou žánrů, jejichž prolnutí bych si asi nikdy předtím nedokázal představit. Jeho autorem je režisér, scénárista a producent Matt Inns (skromné informace opět poskytne imdb) a pro mě se tento snímek stal highligtem celého promítání. Příběh samozřejmě není nikterak hluboký, ale zvolená stylizace to bohatě kompenzuje. Na své si přijdou jak milovníci westernových přestřelek a zamlklých gangsterů uhánějících na koni širou prérií, tak i ti, kteří mají rádi nějaké ty roboty, či futuristické kostýmy. Korunu tomu nasazuje výborný soundtrack složený z country melodií a pro tento hudební žánr tolik typických kytarových sól. Z mého pohledu se tak jedná o snímek, který prostě stojí za to vidět na velkém plátně.
Třetím v pořadí nám dramaturgové nabídli německý snímek Lebensraum (2022) režiséra a scénáristy Hannese Maara. Konverzační drama se odehrává kolem jednoho stolu. Autoři nás zde přivádějí do potemnělého bunkru, kde probíhá poněkud zvláštní pracovní pohovor. Já osobně jsem měl u tohoto filmu podobný pocit jako u prvního snímku, tedy kdyby to bylo trošku delší a nabídlo by mi to širší a dynamičtější příběh, asi by se mi to zalíbilo více. Konverzace kolem stolu sice místy eskaluje a nabízí zajímavé momenty, ovšem zejména v první půlce snímek dost ztrácel mou pozornost. Navíc jsem se i já sám začal ztrácet v promluvách ústřední trojice, protože právě kvůli absenci hlubší expozice jsem občas některým momentům úplně nerozuměl.
Jako další se nám představí snímek New Air (2022) režiséra Leo Leeho. Film vypráví o matce a dceři, které ztroskotají na vzdálené planetě a snaží se zde pro sebe získat dostatečné množství kyslíku. Abych řekl pravdu, mám pocit, že u tohoto snímku ani tolik nejde o příběh, jako spíš o vizuál. Je to kvůli tomu, že celý film je natočen za pomocí projekce na LED stěny, co že je nová technologie, která se v poslední době, zejména u sci-fi žánrů začíná používat stále více (použitá byla třeba u natáčení posledního Mandaloriana, anebo podobnou technologii využil Jiří Havelka při natáčení filmu Mimořádná událost). Tento film je tak pro mě mnohem více o demonstraci nových technologií pro natáčení filmů než o hlubokém filmovém prožitku. Což ale nevylučuje to, že to není skvělá podívaná.
Pátým filmem je zástupce animovaného filmu. Konkrétně je to film The Spark (2023) režiséra Marca Pavanelloho. Upřímně řečeno mi přijde z celého bloku asi nejslabší. Celé to totiž na mě působí jako takové fanouškovské cvičení v Cinemně nebo v Blendru. Příběh o robotovi, který se jednou v postapokalyptickém světě vydá hledat přírodu mi občas připomínal Vallieho, jenomže tady chybí ta romantická linka (resp. chybí tomu více věcí, ale to není podstatné). Po animační stránce mě to taky moc nezasáhlo, protože jsem měl pocit, že animovaný svět má občas technické mezery. Neříkám tedy, že je to úplně špatný film, ale myslím, že to prostě má určité rezervy, které by bylo jistě vhodné při příštím projektu odstranit.
Blížíme se do finále a jako předposlední tu máme i nejdelší snímek – Slice of life (2019) režisérů Luky Hrgovice, Dino Juliuse. Tento zástupce, ačkoliv nebyl natočen v žádném velkém studiu, ale jak ukazuje film o filmu, vznikl v malé garáži, vypadá naprosto fantasticky. V životě bych neřekl, že to není výsledek hollywoodského studia, ale jenom dlouhé práce několika nadšenců. Celý film je rozhodně pastvou pro oči každého fanouška Blade Runnera, protože film pracuje s velmi podobnou neo-noirovou estetikou. Ano, na scénáři by se asi ještě dalo zapracovat, aby získal větší hloubku a dynamiku, ale u tohoto díla stejně mnohem více budete obdivovat ten vizuál a příběh bude jen taková třešnička na dortu.
Posledním kouskem je čtvrthodinový film Webcam (2024) režiséra Nicka Delgadoa. A toto je pro mě třetí film, který bych tu rád vyzdvihnul jako velmi povedený. Myslím, že zde bude plesat srdce každého milovníka hluboký příběhů neboli filmů, které nejsou jenom o pohledu (jak tomu u sci-fi občas bývá). Příběh posledního muže na planetě, který se rozhodne svou zoufalou situaci vyřešit rázným způsobem, nejenže nabídne zamyšlení, ale i vizuální podněty, které vás budou bavit. Myslím tedy, že i na poslední snímek se v tomto bloku vyplatí počkat.
Co říci závěrem? Blok krátkých filmů letos nabízí dle mého názoru velmi slušnou podívanou, která je vyváženým mixem všech možných odnoží žánru sci-fi. Ano, některé filmy jsou trochu slabší než ty ostatní, ale tak už to holt v kinematografii chodí. Něco se povede, něco ne. Myslím ale, že tento blok nabízí více ty kvalitní filmy.