Filmy

Miliony lidí si stahují AI společníky, aby už nikdy nemuseli být sami. Umělá inteligence dnes proniká nejen do našich obrazovek, ale také do sexu, intimity, důvěry a dokonce i truchlení. Dokument sleduje lidi, kteří v umělých vztazích hledají to, co jim ty skutečné nedokázaly dát. Pro někoho je AI bezpečným prostorem, kde se může naučit znovu důvěřovat, pro jiného stabilitou, kterou mu lidské vztahy neposkytují. Je možné cítit skutečnou lásku k někomu, kdo ve skutečnosti neexistuje? A může se umělý vztah stát mostem k lidem – nebo naopak dokonale pohodlným únikem před nimi?

Digitální technologie by měly člověku usnadnit život, propojit svět a otevřít dosud netušené možnosti. Co se ale stane, když se nástroje, které jsme vytvořili, začnou stále více podílet na tom, jak přemýšlíme, rozhodujeme se a vnímáme realitu? Dokument se vydává do současného digitálního světa, který je směsí umělé inteligence, státního a korporátního dohledu a závislosti na sociálních sítích, kterou řídí mocné algoritmy. Promlouvají zde odborníci, kteří varují před koncentrací technologické moci v rukou několika velkých společností, které z našich osobních dat vytvořily cenný obchodní artikl. Snímek zároveň připomíná myšlenky mediálního teoretika Marshalla McLuhana (1911 – 1980), který před desítkami let předpověděl, že média nebudou pouze přenášet informace, ale zásadně promění samotného člověka.

Dne 11. března 2011 zažilo Japonsko jedno z nejničivějších zemětřesení ve své historii, následná vlna tsunami však rozpoutala katastrofu, jejíž skutečný rozsah se měl teprve ukázat. Budeme svědky strhující rekonstrukce jedné z nejvážnějších jaderných havárií moderní historie, odhalíme spolu nejen chaos a kritická rozhodnutí během prvních hodin katastrofy, ale současně i mimořádnou odvahu lidí, kteří zůstali uvnitř elektrárny, když hrozilo její úplné zhroucení. V jejich p6říběhu se střetává lidská statečnost se selháním systému, nedostatečnou připraveností a otázkami odpovědnosti provozovatele elektrárny. Co se tedy opravdu odehrávalo za zdmi elektrárny, když přestávaly fungovat systémy, na kterých závisela bezpečnost tisíců lidí?

Možná to zní šíleně, ale život na Zemi mohl vzejít z odolných mikrobů putujících vesmírem, které k nám dorazily z Marsu nebo dokonce z ještě vzdálenějších míst naší Sluneční soustavy. Extremofilní bakterie by teoreticky mohly být dostatečně odolné, aby přežily tuto smrtící cestu – například díky schopnosti opravovat vlastní poškozenou DNA. Dokument sleduje fascinující hypotézu panspermie až k odvážné představě, že stavební látky života mohou putovat napříč celými hvězdnými soustavami naší Galaxie. Naše Země možná není kolébkou života, ale jen jednou ze zastávek na jeho kosmické pouti. A pokud připustíme, že život dokáže překonávat tak obrovské vzdálenosti, jak rozsáhlý může být jeho skutečný rodokmen? Jsme snad sami sobě mimozemšťany?